Studená válka - 6. díl

Smlouva o poválečném rozdělení Evropy

V 70. letech měl Sovětský svaz již opravdu vážné problémy se svojí vlastní vnitřní stabilitou a vnitřní stabilitou východního bloku. Bylo proto potřeba situaci urovnat. K tomu měl pomoci podpis smlouvy o poválečném rozdělení Evropy, který by potvrdil současné mocenské rozložení Evropy a tím zmrazil jakékoliv snahy Sovětských satelitů o oddělení od východního bloku.

Smlouva o poválečném rozdělení Evropy byla nakonec podepsána 1.8. 1975 v Helsinkách. Aby Sověti docílili podpisu této smlouvy, byli ochotni udělat i velké ústupky. Ve smlouvě byl proto nakonec zahrnut slib předem oznamovat vojenská cvičení, povolovat mírové změny hranic, umožnění signatářským státům aby vstupovali do aliancí a opouštěli je a především pak uznání Deklarace lidských práv a svobod dle charty OSN.

Uznání Deklarace lidských práv a svobod původně nevěnovali sovětští vůdci téměř žádnou pozornost. Podle nich se jednalo o téměř bezvýznamný bod smlouvy, který ani neměli v plánu oznamovat veřejnosti. Smlouva se však stala manifestem sovětských disidentů, kteří začali vyžadovat její plnění a domáhali se touto smlouvou přiznaných lidských práv a svobod. Smlouva se tak místo záchrany vnitřní stability stala pro SSSR právní a morální pastí. Po celém Sovětském svazu vznikala občanská sdružení bojující za dodržování Helsinské smlouvy.

O Helsinskou smlouvu se opírala i Československá Charta 77. Charta 77 byla sepsána na podporu Rockové skupiny The Plastic People of Universe, která v Československu tajně vystupovala od roku 1968. V roce 1976 však byla kapela objevena, její členové zatčeni a v zinscenovaném procesu odsouzeni. Několik intelektuálů sepsalo Chartu 77, ve které slušně, ale jednoznačně vyzvali československou vládu k dodržování svobody projevu. Důsledkem charty se ve vězení ocitlo i několik jejích signatářů včetně Václava Havla.

Počátek konce

Konec 70. let a začátek 80. let bychom opravdu mohli nazvat počátkem konce Studené války. V situaci, kdy stále více lidí ať již hlasitě, nebo skrytě protestovalo proti komunistickým režimům svých zemí, došlo k několika událostem, které daly tyto masy do pohybu.

První takovou událostí byla volba papeže v roce 1978, při níž byl zvolen Polák Karol Józef Wojtyła. Stal se nejenom prvním slovanským knězem, ale především miláčkem svého národa. Když už jako papež Jan Pavel II. přiletěl do svého rodného Polska, celá země slavila jeho příjezd. Bývalý herec si dokázal podmanit masy a tak svými projevy otřásl autoritami nejenom ve své zemi, ale i v celém východním bloku.

Krátce poté přišel na scénu další Polák. Jmenoval se Lech Wałęsa a v srpnu 1980 založil Solidarność, první nezávislé odborové hnutí, které kdy vzniklo v socialistické zemi. Lech Wałęsa i Jan Pavel II., se stali trnem v oku Sovětským vůdcům, proto bylo rozhodnuto o jejich odstranění. V roce 1981 tak byl papež téměř smrtelně raněn při atentátu. Atentátník byl odhalen a zatčen a atentát na Wałęsu se proto již nekonal.

Polský režim neměl možnosti a prostředky jak potlačit Solidarność. Sověti invazi do Polska zamítli. Panovaly totiž obavy z reakce USA i z reakce polské armády. Neboť jak řekl jeden ruský generál "polská armáda je odhodlaná, bojeschopná a nebude střílet do vlastních lidí". Kremelští odborníci upozorňují na to, že zatímco v ČSSR začala revoluce Pražské jaro shora, v Polsku počala revoluce v lidu. SSSR se však podařilo přesvědčit polské vůdce, že provede vojenský zásah, pokud nebude zrušena Solidarność. Došlo tak k vyhlášení vyjímečného stavu v Polsku a k zatčení těch, kteří Solidarność organizovali.

Důležité věci se neděly jenom v Polsku. V Číně se stal vůdcem Teng Siao-pching a dal jí tržní hospodářství. Ve Velké Británii byla zvolena ministerskou předsedkyní Margaret Thatcherová, přezdívaná Železná lady. Thatcherová provedla deregulaci trhu, podporovala podnikavost a především si získala obrovskou oblibu u svého lidu.

Ve Spojených státech byl za prezidenta zvolen Ronald Reagan, který byl stejně jako papež Jan Pavel II. v minulosti hercem a uměl toho využít při svých projevech. Reagan veřejně prorokoval sebedestrukci komunismu a pro SSSR ve svých projevech používal označení "říše zla". Zvyšoval také výdaje na zbrojení, začal s rozmisťováním raket Pershing II v Evropě a nechal vypracovat studii protiraketového deštníku.

Zatímco bylo jasné, že vybudování deštníku bude trvat možná celá desetiletí, podařilo se Reaganovi přesvědčit sovětské vůdce, že zavedení deštníku je již za dveřmi, což Moskva spolkla, jak se říká, i s navijákem. Sovětský svaz byl ekonomicky naprosto vyčerpaný předchozím jaderným zbrojením. Navíc aktuálně oslaben poklesem cen ropy na jejímž vývozu byl ekonomicky závislý, stál najednou před dalším kolem zbrojení, které rozjížděl protivník a kterého bylo nutné se zúčastnit. Bylo jasné, že v tomto kole nemá SSSR šanci uspět díky zaostalosti techniky, především výpočetní.

Sovětský svaz se začal chovat jako pes zahnaný do rohu. KGB se totiž začala domnívat, že Reagan plánuje napadení SSSR. Když pak 1. září 1983 jihokorejský dopravní letoun omylem opustil svou trasu a ocitl se v Sovětském vzdušném prostoru, domnívaly se vojenské orgány v Moskvě, že došlo k nejhoršímu a nařídili jeho sestřelení. Výsledkem bylo 269 mrtvých civilistů (z toho 63 Američanů). Podruhé sovětský svaz propadl panice při velkém vojenském cvičení "znamenitý lukostřelec" pod taktovkou NATO, které se konalo v Evropě. Sověti se domnívali, že může dojít k náhlému jadernému útoku.