Studená válka - 4. díl

Odhalení karet SSSR

Za vlády Chruščova získalo SSSR svou první mezikontinentální balistickou střelu. Sovětský svaz se chlubil silou svého jaderného potenciálu. Panovalo však důvodné podezření a i nepřímé indicie, že sověti zdaleka nemají takový arzenál jak tvrdí.

Spojené státy samozřejmě řečem sovětských pohlavárů slepě nevěřili a snažili se provozovat špionáž, využity byly všechny dostupné metody, balóny s kamerami, letadla, špióni. Sovětský svaz byl však díky své uzavřenosti pro špiony nedobytnou pevností a tak byli američtí špioni chytáni, vězněni a často i popravováni, letadla byla sestřelována, balóny zase nebylo možné efektivně řídit a tak často díky vzdušným proudům končily jinde než na místě určení.

Spojené státy proto vyvíjeli špionážní letoun U2, který měl létat ve výšce, kam sovětské rakety nedolétnou. První let letounu U2 přímo nad Moskvou a Leningradem se uskutečnil 7. července 1956. Špionážní lety rychle potvrdili podřadnou kvalitu a velmi nízký počet SSSR strategických bombardérů. Nalezeno bylo také pouze 6 bojeschopných odpalovacích ramp pro mezikontinentální střely. Vzhledem k tomu, že rampa potřebovala po odpálení zhruba 24 hodin na znovu uvedení do provozu, mohl Chruščov v případě jaderného konfliktu počítat pouze se 6 hlavicemi. 24 hodin bylo pro Spojené státy dostatek času aby odpalovací rampy zničili. Sám Chruščov později přiznal, že jeho hlavním úkolem bylo "zamaskovat sovětským jaderným potenciálem absenci sovětského jaderného potenciálu".

I špionážní letoun byl však na samém sklonku svého používání pokořen. V roce 1960 se totiž událi dvě důležité věci:

1. Spojené státy vypustili družici schopnou nahradit letoun U2.
2. Chruščov dostal k dispozici vylepšené rakety země vzduch, které byli schopné sestřelit letoun U2.

Tak se stalo, že na pravděpodobně posledním plánovaném letu U2, byl tento letoun nad územím Sovětského svazu sestřelen.

Revoluce na Kubě

V letech 1953-1958 provedl na Kubě Fidel Castro revoluci. V Moskvě si tato revoluce vysloužila velký obdiv tím, že proběhla naprosto spontánně, bez podpory zvenčí. Tato událost dávala ideologií zaslepeným pohlavárům v Moskvě naději na další podobné revoluce v latinské Americe a upevňovala jejich víru ve "správný" směr dějin. Spojeným státům byl tento ostrůvek trnem v oku a to takřka doslova, neboť Kuba je od amerického pobřeží skutečně nedaleko. Proto bylo za podpory vlády USA zorganizováno dobře známé vylodění v Zátoce sviní. Vylodění bylo ale úspěšně odraženo.

Pokus o svržení Castrovy vlády, vyprovokoval Sověty k protiopatřením, která by pro příště dalším pokusům zabránila. Roku 1962 proto na Kubě došlo k montáži raket středního a krátkého doletu s jadernými hlavicemi. To byla pro Spojené státy velká strategická prohra, protože tím se najednou dramaticky zvýšil počet hlavic mířících přímo na území USA. Další věcí, která Spojené státy značně znervózňovala bylo, že Chruščov neměl rakety přímo podřízené své moci, ale ponechal nestabilnímu Kubánskému režimu možnost rakety kdykoliv použít.

Sovětský svaz nejprve popíral, že nějaké rakety na Kubě instaloval. USA však měla velmi rychle k dispozici záběry ze špionážního letadla U2, které dokazovali pravý opak. USA na instalaci raket reagovali námořní blokádou Kuby. Několik dní po zahájení blokády došlo k dohodě o odstranění raket z Kuby výměnou za garanci bezpečnosti Kuby a za odstranění raket USA z Turecka.

Zajímavé je, že až do Kubánské krize si vedoucí představitelé obou velmocí pohrávali s myšlenkou omezené jaderné války. Taková válka by se vedla výhradně proti vojenským cílům. Od Kubánské krize však měly rakety směřovat na velká města protivníka a tím maximalizovat ztráty v případě konfliktu. Čímž vznikla strategie "záruky vzájemného zničení". Tato strategie se anglicky nazývá Mutual Assued Destruction, z čehož vyplývá zkratka MAD, což v angličtině znamená šílený.

Omezení dalšího zbrojení

Po kubánské krizi se obě mocnosti shodli na nebezpečnosti nukleárních zbraní. Ekonomiky Spojených států a především Sovětského svazu byly navíc nadměrně zatížené dosavadními závody ve zbrojení a tak obě strany rády přistoupily na některá omezení dalšího jaderného zbrojení.

Došlo k tiché dohodě o tolerování špionážních družic, čímž bylo minimalizováno nebezpečí překvapivého útoku. V roce 1963 došlo k dohodě o částečném omezení jaderných zkoušek, zákazu jaderných zkoušek v atmosféře. Následovala smlouva o nešíření jaderných zbraní, která zavazovala státy, které již vlastní jaderný arzenál měly, neumožnit jeho získání dalším zemím. Rok 1972 pak přinesl prozatímní dohodu o omezení strategických zbraní. Smlouva stanovila omezení počtu pozemních a námořních balistických střel povolených smluvním stranám. Kontrola dodržování této dohody měla být opět zajišťována pomocí špionážních družic. Roku 1972 byla navíc podepsána dohoda o zákazu protiraketových střel, tato smlouva zakazovala obranu proti strategickým raketám.