Studená válka - 3. díl

Korejská válka

Dne 25. června 1950 napadla Severní Korea Jižní Koreu. Napětí na Korejském poloostrově trvalo však již dlouho před tím. Oba znesvářené tábory si vzájemně vyhrožovali, že zničí toho druhého. Spojené státy se nechtěli nechat Jižní Koreou zatáhnout do války a tak jí odpírali pomoc. Veřejná prohlášení USA utvrdili Severní Koreu v tom, že Spojené státy se do případné války nezapojí a tak došlo k překvapivému útoku, díky kterému měla být Jižní Korea v bleskové válce rychle poražena.

Po napadení Jižní Koree však Spojené státy museli rychle zareagovat. Jižní Korea sice nebyla nijak strategicky důležitá, ale bylo nutné dát najevo, že napadání slabších států silnějšími nebude nadále tolerováno. Vždyť takto začala i druhá světová válka! Na půdě OSN proto byla zorganizována rychlá akce na podporu Jižní Koree. Stalin nemohl akci OSN zabránit, neboť odvolal svého delegáta z OSN a nemohl tak uplatnit své veto.

Po vstupu Spojených států Jižní Korea rychle osvobodila dosud ztracené území a její vojáci spolu s vojáky USA pochodovali směrem k Čínským hranicím. V tuto chvíli se do války vložila Čína s 300 tisíci muži a vytlačila vojska Jižní Koree a jejích spojenců zpět k jihu. Ani Číně se však nedařila strategie bleskové války a vznikla tak vleklá zákopová válka. Po třech letech války bylo v létě roku 1953 uzavřeno příměří. Korea byla rozdělena na dvě přibližně stejné poloviny a 38. rovnoběžka tvořila demarkační linii do doby než se vytvořila společná Korejská vláda. K ale nakonec nedošlo a země tak zůstala rozdělena.

Korejská válka však nebyla pouze válkou, ve které se Spojené státy pod záštitou OSN zastali napadené slabší země. Důležitým faktem bylo, že bojující strany měli k dispozici atomové zbraně (Čína mohla potenciálně využít zbraně SSSR). Spojené státy měli navíc jasnou převahu 74:1 v počtu atomových bomb (SSSR má pouze 5 bomb). Přesto nedošlo k reálnému použití atomové bomby, což můžeme považovat za důležitý precedent k budoucímu přežití celého lidstva.

Vodíková bomba

Závody o první vodíkovou bombu probíhali zcela jinak než závody o první jadernou bombu. Sověti začali s vývojem dříve než USA a spoléhali více na své vlastní znalosti, než na špionáž, jak tomu bylo u jaderné bomby. Nakonec však jako první získali vodíkovou bombu USA. Zkouška provedená 1. listopadu 1952 smazala z mapy jeden tichomořský ostrov. Sovětský svaz však nezůstal se svojí zkouškou příliš pozadu, když ji provedl už 12. srpna 1953 na Sibiři.

Ačkoliv se obě dvě zkoušky vodíkové pumy odehráli na opačné straně zeměkoule a s půlročním časovým odstupem, měli mnohé společné. Obě dvě exploze rozmetali po obloze oslepené a sežehnuté ptáky, naprosto zdevastovali místo kde došlo k výbuchu a především ohromili ty, kteří výbuch viděli na vlastní oči.

I přes tyto reakce prezident USA Eisenhower vyhrožoval použitím atomových zbraní v případě potřeby stejně jako by použil granátu či kulky. Změnu v jeho názorech však přinesla zkouška BRAVO. Zkouška BRAVO měla být pouze další zkouškou vodíkové bomby. Zkouška se však vymkla kontrole a došlo k výbuchu 750x silnějšímu než byl výbuch v Hirošimě. V okruhu stovek kilometrů byl rozptýlen radioaktivní spad, zvýšená radioaktivita byla zaznamenána po celém světě. Vědci tak velmi snadno spočítali, že odpálením pouhé stovky takových pum by vytvořilo na zemi podmínky neslučitelné se životem.