Přemysl Otakar II.

V osobě Přemysla II. Otakara se v čele státu ocitl muž, který je dnes nazýván "král železný a zlatý".
Byl to neohrožený vojevůdce, rytíř a skvělý panovník, o jehož bohatství si lidé vyprávěli daleko za hranicemi jeho říše.
Proslavil se také zakládaním měst. Založil např. České Budějovice (1265), Písek (1254), Klatovy (1260), Kolín (před rokem 1261), Louny ,klášter Zlatá koruna (1263) a další.

Přízvisko "železný" neznamená obdiv nad neporazitelností, tuto přezdívku Přemysl získal od uherských spojenců pro své těžkooděnce, často i s koňmi zahalenými v železe.
Druhá přezdívka "zlatý", ale výstižnější by asi bylo "stříbrný". Za jeho vlády- téměř čtvrt století, není jediná zmínka, že by se kdy dostal do finanční tísně, nejspíše také díky nově otevřeným stříbrným dolům hlavně na jihlavsku.

Přemysl byl nejmladším dítětem Václava I. a Kunhuty Švábské, měl 4 sourozence. Nejstarší byl Vladislav, pak sestry Božena a Anežka a pak měl ještě jednu sestru.
Bratr Vladislav, jehož otec od narození připravoval na převzetí moci, náhle zemřel a tak měl Přemysl volnou cestu k panování. Králem Václavem tato událost velice otřásla a ze smrti milovaného prvorozeného syna se nikdy úplně nevzpamatoval.

"Mladší král"- rebelant

Část české šlechty ponoukala Přemysla k vystoupení proti otci a vlétě 1248 ho prohlásila českým králem. Tak se Přemysl ve svých 15 letech vzepřel otcově vládě. Král Václav musel odejít ze země a hledat pomoc proti synovi u svých spojenců. Přemysl pak byl nucen vést krvavé boje se zbylými otcovými přívrženci. Byl poražen a za pár měsíců musel s otcem vyjednávat a mohl považovat za úspěch, že mu Václav ponechal titul "mladšího krále" a část vladařských práv.

V době, kdy spolu válčili, 13. září 1248 zemřela královna Kunhuta, jak praví kronikář, utrápila se k smrti díky rozbrojům mezi manželem a milovaným synem.

V srpnu 1249 oblehlo obrovské Václavovo vojsko Pražský hrad. Po deseti dnech syn-vzbouřenec kapituloval. Václav všechny synovi spojence uvěznil. Přemysl si najednou uvědomil, že stačilo trochu trpělivosti a královská koruna by ozdobila jeho hlavu, což teď vůbec jisté neměl. Natolik byl však Přemysl rytířem, že vzal veškerou zodpovědnost na sebe a omilostnil tak své druhy.
Václav se ale nikdy nedokázal smířit se zradou svého panstva. O měsíc později je pod záminkou jednání o amnestii svolal na hrad Týřov, kde je zbrojnoši uvěznili a dva největší vzbouřence popravili.
Mladší král byl také zatčen a krátký čas vězněn na Přimdě. Avšak zájmy otce zvítězily nad pocitem hněvu a zklamání. Zanedlouho po konfliktu jakoby už Václav o ničem nevěděl a tak měl i trest krátkého trvání. Václav poslal syna na Moravu, kde si mladý král zkoušel vládnout pod tajným dozorem králových spojenců.

Dědictví Babenberské

Ještě před nástupem na trůn splnil Přemysl požadavky a záměr svého otce. Rakouská šlechta jej prosadila jako svého vévodu, což Přemysl brzy stvrdil sňatkem se starší a nepříliš atraktivní Markétou Babenberskou.
Markéta pocházela z rodu rakouských vévodů a byla dcerou Leopolda VI. a Theodory Angelovny. Narodila se kolem roku 1205 a byla tedy pravděpodobně starší i než Přemyslův otec!!
V necelých dvaceti letech se provdala za Jinřicha, syna císaře Fridricha II., po jehož smrti v roce 1242 žila v ústraní. Do vysoké politiky se vrátila až o deset let později, jako dědička tzv. alpských zemí.

Český král Václav I. se rozhodl tyto země získat pro svého prvorozeného syna Vladislava, který se proto oženil s Friedrichovou dcerou Gertrudou. O rok později Vladislav zemřel a Gertruda si vzala bádenského markraběte Heřmana V. Když roku 1250 zemřel i on, zůstaly alpské země bez vládce a rakouská šlechta nabídla trůn českému následníkovi Přemyslovi. Podmínkou ovšem byl sňatek s dědičkou. Přemysl ale odmítl svatbu s vdovou po bratrovi (Gertrudou) a vybral si za ženu téměř o 30 let starší Markétu. Ta na svého mladého manžela převedla veškerá práva na bývalá babenberská území.

Uherský král Béla IV. pochopil, jaké nebezpečí by mohl znamenat vznik nové velmoci na západní hranici jeho říše. Rozhodl se tedy připoutat dědictví Babenberské sám k vlastnímu rodu sňatkem druhé dědičky Gertrudy se svým příbuzným Romanem, synem knížete Daniela Haličského.
Uhry si tedy začaly dělat nárok na Rakousy a když současně vystoupili se svými nároky i Přemyslovci, vypukla válka. Do tohoto sporu zasáhl nečekaně sám papež Inocenc IV., který v dubnu 1254 sjednal mír, v němž se Béla vzdal nároků na Rakousy a Přemysl II. Otakar zase vévodství Štýrského, které připadlo Uhrům. Konflikt byl uzavřen.

Už jako opravdový král

O rok dříve, tj. 1253 zasáhla Přemysla ještě krutější zpráva, 23. září zemřel v Karlově Dvoře u Berouna jeho otec Václav I. Tím se Přemysl stává jediným mužem státu na dalších 25 let.

Markéta ovšem jako padesátiletá nebyla schopna dát českému králi dědice, proto se Přemysl snažil vyřešit otázku nástupnictví jinak. Jeho přízeň si získala Markétina dvorní dáma Anežka z Kueringu, zvaná podle svého krátkého účesu "Palcéřík". Do roku 1260 dala Přemyslovi syna Mikuláše a 2 dcery.
Přemysl v důvěře, že z Říma dosáhne legitimace nemanželských dětí zpočátku ani nestál o rozvod s Markétou. Bohužel se jeho úmysl nesetkal v Římě s pochopením. V říjnu 1260 vydala papežská kancelář několik dokumentů. V prvním se uvádí, že nemanželský původ Přemyslových dětí jim nemá bránit v dosahování všech světských hodností. O to více jistě Přemysla zklamala další listina, kde papež upřesnil, že poskytnutá výsada není míněna tak, že by mohl Mikuláš i obě dcery vznést nárok na český trůn.

Roku 1255 se Přemysl zúčastnil křížové výpravy proti pohanským Prusům. Tak si zabezpečil svou politickou převahu na severovýchodě, naklonil si papeže a získal přátelství polských knížat. Pomníkem této cesty je město Královec (Königsberg), dnešní Kaliningrad.

Bitva u Kressenbrunnu a nový sňatek

1260 vpadli Uhři do Korutan, kde vládl Přemyslův bratranec Oldřich. Přemysl se postavil za Korutany a společně vyhnali Uhry ze země. V této fázi sporů se stala válka již neodvratnou. 12. července 1260 tak začala bitva u Kressenbrunnu. Když do řeže zasáhli pověstní čeští železní páni, svou drtivou silou udolali armádu Bély IV., jejíž většina se dala na útěk. Ještě druhého dne pokračovalo pronásledování nepřítele. Touto vyhranou bitvou získal Přemysl II. Otakar zpět Štýrsko, kterého se musel zříct v mírové smlouvě z roku 1254.

Hned na jaře 1261 při konečných mírových jednáních s Uhry nabídl Přemysl na důkaz přátelství s uherským králem svůj sňatek s Bélovou vnučkou Kunhutou Haličskou (Uherskou). Jejich svatbě ale musel předcházet Přemyslův rozvod s Markétou Babenberskou.

Jako důvod rozvodu zde Přemyslovi dobře posloužil fakt, že po smrti svého prvního manžela roku 1243, učinila Markéta slib čistoty a měla vstoupit do kláštera. Chápavá Markéta se rozvodu nijak nebránila a na podzim roku 1261 bylo jejich manželství prohlášeno za neplatné. Markéta odešla na své rakouské statky, kde 2. října 1267 zemřela.

Tak se koncem října 1261 konala v Prešpurku (dnešní Bratislavě) svatba Přemysla II. Otakara a Kunhuty.

Dalšího ze svých cílů dosáhl Přemysl o dva měsíce později(tedy prosinec 1261), kdy byl korunovan na českého krále. Od této chvíle byl Přemysl král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský a markrabě moravský.

Mladičká královna splnila svou povinnost a během deseti let porodila 5 dětí.
Nejznámější jsou asi nejstarší dcera Kunhuta, která se posléze rozhodla jít do kláštera, pak dcera Anežka a vytoužený dědic trůnu Václav. Ten se narodil 27. září 1271 jako poslední.

Cesta k poslední bitvě

V té době již Přemyslovo panství dosahovalo až k Jaderskému moři a český král sahal po německé královské koruně. Proti tomu se však postavil nejen papež, ale i většina německých panovníků, kteří si zvykli na mizivou moc německého krále a nechtěli do svého čela zvolit mocného Přemysla II. Otakara, který by jejich moc zcela jistě omezoval.
Proto roku 1273 vybrali za německého krále bezvýznamného hraběte Rudolfa Habsburského. Ten se ale brzy ukázal jako silný a schopný panovník, který nebude, jak všichni chtěli, jen ovladatelnou figurkou.

Přemysl se cítil být dotčen, protože nebyl ani jako jeden z kurfiřtů pozván k volebnímu shromáždění. Dostal od Rudolfa ultimátum, aby převzal své dědictví v léno a vrátil vše, co mu oficiálně nepatří.
Český panovník však Habsburkových ultimát nedbal a poslal mu žebráckou mošnu a hůl. Papež ho dal do klatby a Rudolf to vzal jako důvod k útoku a začal najímat žoldáky. Po třech letech byl český král nucen uznat svou porážku a 29. listopadu 1276 přijmout v léno pouze české země.
Přišel o vše- Korutany, Štýrsko, Rakousy i Chebsko.
Stvrzením tohoto "smíru" měl být sňatek Přemyslova syna Václava s Rudolfovou dcerou Gutou.

O dva roky později se Přemysl rozhodl zvrátit situaci ve sůj prospěch a začal hledat spojence. Na jaře 1278 se obě strany připravují na rozhodující střet. Příbuzní z Porýní, Míšeňska a Branibor slíbili Přemyslovi těžkooděnce a Poláci přislíbili pomoc v podobě lehké jízdy.

A tak 26.8.1278 vypukla bitva na Moravském poli.
Došlo k prudké srážce jezdectva. První zaútočil Habsburk lehkou jízdou Kumánů. Přemysl odpověděl čelním útokem chráněných koní, kterým prolomil první linie nepřátel, poté následovaly druhé sledy. Česká strana měla v tuto dobu velkou převahu a zatlačila Rakušany až k potoku Weidenbach. Poté ovšem Češi zakolísali a couvli, což se jim stalo osudným. Do zad jim vpadla třetí část Habsburkovi armády. Přemysl se snažil zabránit panice, bohužel ale jen některé oddíly setrvaly a bojovaly s mohutnou přesilou. Přemysl II. Otakar byl zajat a pak surově ubit.
Když se Rudolf dozvěděl o Přemyslově zajetí, dal rozkaz o ušetření jeho života- bylo však již pozdě.

Tak skončil život jednoho z nejvýznamnějších panovníků českého království.

Habsburk nechal Přemyslovo tělo převézt do Vídně, nabalzamovat a veřejně vystavit, aby zabránil pověstem, že Přemysl žije a skrývá se. Řádně pohřben byl až po uplynutí papežské klatby, kdy bylo jeho tělo předáno minoritům do Znojma. Teprve v roce 1296 nechal Václav II. přenést otcovy ostatky do Prahy a prozatímně pohřbít v klášteře na Františku, kde měli hrob i Přemyslovi rodiče. Svou pouť skončily na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků v chrámu sv. Víta na Pražském hradě roku 1373, pod náhrobkem Petra Parléře.